Dva z jednoho města

„Nebát se a zdražovat“, tak by mohla znít parafráze na známé masarykovské heslo, na jehož pravdivosti panuje mezi dvěma pražskými podnikateli v odvětví absolutní shoda. Jan Pavlík a Petr Procházka ve společném rozhovoru pro Pneu revue odkrývají své podnikatelské příběhy a dávají odpovědi na nejpalčivější otázky odvětví. Samozřejmě ze svého úhlu pohledu, protože názory kolegů z jiného konce republiky mohou být diametrálně odlišné. Už proto bychom chtěli v tomto formátu „dvojrozhovorů“ pokračovat i na jiných místech České republiky.

Co Pneuservis Pavlík a Pneu Procházka rozděluje a co naopak spojuje? Oba dva vybudovali se svými společníky a zaměstnanci úspěšné firmy, i když měřítko každé z nich je jiné. Petr Procházka se netají tím, že všechny vydělané peníze vrací zpět do „core byznysu“ a nenechává se rozptylovat ničím jiným. Jan Pavlík se mimo pneuservisní činnost věnuje také podnikání v oblasti nemovitostí. Společnost Pneu Procházka se kromě retailu s vysokým podílem obsluhy firemních zákazníků věnuje i velkoobchodu, zatímco Pneu Pavlík se zaměřuje čistě na pneuservis. Oba mají něco za sebou – Jan Pavlík působí v oboru od roku 2002, Petr Procházka ještě o deset let déle. Navzdory tomu žádný z nich zjevně netrpí nějakým „vyhořením“ a netají se rozvojovými plány. Pneuservisy s jejich jmény v Praze a okolí zcela určitě přibydou. Jeden se zajímal o podnikání toho druhého a při vzájemných návštěvách vyjadřovali upřímnou radost z toho, že se kolegovi daří. Pomalu by se zdálo, že je to v tom pneuservisu nějaká Pohádka máje, ale z dalšího rozhovoru vyplyne, že to není úplně jednoduché.

Jak hodnotíte rok 2025 v pneuservisním podnikání, jak jste spokojeni s vlastními hospodářskými výsledky a je něco, čím se loňský rok lišil od těch předchozích?

JP: Nám se dařilo nadstandardně jak v oblasti tržeb, tak i zisku. Před dvěma a půl lety jsme otevřeli pobočku na Proseku, což vytvořilo prostor pro růst. Naopak na záběhlické pobočce (Praha 10 – Záběhlice, pozn. red.) jsme zaznamenali jen zanedbatelný nárůst, což je dáno tím, že kapacita tu je na hraně svých možností. Na takových místech lze zvyšovat zisk jen cenotvorbou nebo doplňkovými službami, což má také své hranice.

PP: U nás byla, co se týče retailu, situace stabilní. Ale všechny naše pobočky jsou plné z hlediska kapacity úschov, takže nejsme schopni nabrat více zákazníků, pokud neotevřeme nový servis. Zdražujeme služby, ruku v ruce s tím rostou mzdy, ale více momentálně dělat nemůžeme. Pneuservis byl dříve dílna, dnes to je především obrovský sklad s dílnou a servis bez úschov je skoro k ničemu. Bez skladování nezískáte bonitní klientelu, nemůžete oslovit firmy.

Oba dva jste na trhu již nějaký pátek. Jaké to bylo, začínat v roce 1992, resp. 2002, a v čem to je dnes těžší, nebo naopak lehčí?

JP: Pamatuji si to stále velice živě. Měli jsme tehdy větší problém sehnat zákazníky, inzerovali jsme v Annonci a ve Zlatých stránkách a stálo to hodně peněz. Také jsme si nemohli dovolit moc zdražovat, chyběly peníze na investice. Na druhé straně nebyl problém s personálem – když se zadal inzerát, mohli jsme si vybírat mezi opravdu kvalitními kluky. Někteří z nich jsou s námi dodnes. Dříve se neskladovaly pneumatiky, nepamatuji si, že by po tom byla poptávka. Plat za úschovu dnes dělá docela podstatnou část celkového příjmu, což je výhoda, stejně jako to, že člověk nemusí nahánět zákazníky přes marketing.

PP: My jsme začali na jaře 1992, byli jsme mladí, draví a obdivovali ten západní svět, jaký mají pěkný vercajk, kvalitní oblečení, jezdí v hezkých autech… a chtěli jsme to taky. Otevřeli jsme si servis v garáži rodinného domku a najednou k nám ti zákazníci začali jezdit, bylo jich všude narváno, až sousedi nadávali. Byla potřeba to nějakým způsobem řešit. Koupil se pozemek, postavil servis, pro pneumatiky se jezdilo do Vídně nebo do Německa každý týden. Byla to práce na 12–15 hodin denně, ale dnes jsem za tu dobu hrozně rád, jsem na to hrdý. Ono se to určovalo tak nějak samo: buď to zavřít, nebo do toho takhle šlápnout. A jak jde byznys dál, je potřeba do toho vzít banku, účetní, nějaké finanční poradenství – a už to není živnost, ale byznys. A protože zákazníci byli, tak to rostlo – měli jsme sílu, kapacitu, tak to šlo skoro samo.

Je možné dnes v Česku založit pneuservis a úspěšně jej provozovat – např. 20 a více let jako vy? Pokud byste to dnes dělali, na co byste si dali největší pozor?

JP: Zrealizovat to jde, ale asi to nebude na první dobrou, jak by si člověk představoval: něco si pronajmu, koupím stroje za milion, udělám si po večerech webovky a budu čekat, až mi začnou jezdit zákazníci. Bude to těžší, než když jsem začínal já, na druhé straně je síť pneuservisů výrazně poddimenzovaná, aut je nadbytek, začátečník by nemusel úplně řešit dostatek zákazníků. Největší výzvu vidím v tom prostoru, protože případ, že bude mít peníze na něco svého, asi nebude typický. Pokud by ale sehnal prostor, kde je nějaká kapacita na skladování, dobrá přístupnost pro zákazníky a rozumný nájem, tak věřím, že se dá začít i dnes. Na druhé straně jen k tomu, aby si člověk pořídil nějaké počáteční zásoby a vybudoval zázemí, tak se bavíme se o řádech nižších jednotek milionů korun. Podnikání se nedá začít bez nějakého startovního cashflow, i když jste v pronájmu.

PP: Pokud se bavíme o vesnici, je to naprosto běžný stav, že si lidé udělají živnostenský list a v prostředí rodinného domku nebo vlastní dílny páchají nějaké autoservisní služby. Ale udělat to někde ve větším městě, kde se ta provozovna neobejde bez řádné kolaudace, tak to dnes vidím jako téměř nemožnou věc. Spíš bych se zaměřil na to, že je spousta majitelů firem, kteří začínali před 30–35 lety, bylo jim třicet, čtyřicet, dnes jim je sedmdesát a nemají vyřešené nástupnictví. Pokud chce někdo podnikat, využil bych spíš šanci po někom něco převzít – nežli něco otvírat, řešit kolaudace, pojištění… to není nic jednoduchého.

Co je podle vás ve vašem oboru těžší? Bojovat s konkurencí, nebo efektivně zvládat vnitřní procesy, tedy řízení firmy v nejširším slova smyslu?

JP: Tady to vidím jednoznačně. Já nemám potřebu s nikým bojovat, protože není o co. Zákazníků je dost a pokud člověk nastaví serózně poměr cena-výkon, má o práci postaráno. Je daleko těžší vyvážit ten byznys tak, aby byli zaměstnanci spokojeni, aby byli dobře placeni a aby všechno dobře fungovalo. Jde spíš o tu ekonomiku, konkurence pneuservisů téměř není…

PP: Servisy jenom mizí, když se dívám jen tady v okolí, garážníci zavírají, končí a ten svůj dvorek majitel raději prodá developerům na nové byty. V Praze je registrováno nějakých 400 tisíc aut, možná ještě víc, pokud bereme v úvahu i ta, která reálně nejezdí. Na ten počet těch servisů není moc. Z těch územních plánů dnes úplně mizí místa pro služby a říkám si, kdo to bude jednou dělat. Když budu potřebovat ohnout plech na římsu, pojedu za klempířem do Kolína? Samozřejmě, jsou lidé, kteří potřebují spravit kolo a předtím rozešlou poptávku na deset míst. To se dělo a bude dít, ale obecně konkurence není tak závažná.

Zkusme probrat ty nejtypičtější starosti, které dnes majitelé pneuservisu mají. Už tu několikrát padlo slovo personál. Jak si vy v této oblasti vedete?

JP: Je to výzva, ale máme kapacitu plně obsazenou a během půl roku budeme vytvářet nové pracovní místo. Je to těžká práce, která současně vyžaduje nějakou kvalifikaci. Ti kvalifikovaní stárnou, odcházejí a na jejich místa se lidé nehrnou. Musíte nastavit opravdu velmi dobré podmínky, mimochodem já teď velmi vážně zvažuji zavést čtyřdenní pracovní týden mimo sezónu, protože si myslím, že by to hodně lidí nalákalo. Je těžší si lidi udržet než získat, ale myslím, že se mi to daří. Ale jenom proto, že se snažím vžít do jejich situace, nesnažím se firmu vyždímat na maximum, ale zaměřit se na dlouhodobou prosperitu.

Také si myslím, že v horizontu pěti deseti let by pro nás mohla nastat určitá renesance, protože AI nažene spoustu kancelářských lidí zpět k manuální práci. Personál pro pneuservis se dá vyučit snadněji než třeba elektrikář, za rok máte při dobrém vedení téměř hotového člověka, který sice nezvládne úplně všechno, ale hodně vám pomůže. Ve všech manuálních oborech, co mě napadnou, se práce zjednodušuje. Dřív musel instalatér dělat závity na železných trubkách, dnes si zvládnete udělat plastové rozvody pomalu sám. Ale nám se ta práce de facto ztížila. Dřív přijelo auto, které mělo z tehdejšího pohledu velká kola typu sedmnáctky hliník, dvakrát denně, jinak byly jen felicie a fabie, kde jste zvednul kolo na jednom prstě. Dnes se to úplně obrátilo – takové auto přijede jednou, dvakrát za den, většina je těch velkých. Potřebujete tudíž drahé stroje; zvažuju nákup automatických strojů a asi do nich půjdu, ale je tam zase trochu pomalejší ten proces výměny, takže ideální by byly roboty, ale to je zatím sci-fi…

PP: Robotizace je, ale spíš jen v automobilovém průmyslu v prvovýbavě, kde jsou všechna kola stejná. U nás je každé kolo jiné, takže to není tak jednoduché. My ty automaty máme; fakt je, že to ušetří hodně práce, zejména u pneumatik runflat v extrémních rozměrech 20–22 palců je to velká pomoc. Jde to ruku v ruce – efektivní musí být mechanik i stroj. Mechanik je drahý a takový stroj stojí třeba osmkrát víc než klasická zouvačka.

Každý pneuservis je i v roli obchodníka – nakupuje a prodává pneumatiky. Jak se má majitel či vedoucí servisu orientovat v té změti značek a dodavatelů, kteří dnes zboží nabízejí? Jak balancovat mezi určitou stabilitou a loajalitou na jedné straně a otevřeností vůči novým řešením na straně druhé?

JP: Já jsem trochu na jiné straně „potravního řetězce“, protože my na rozdíl od Petra neděláme velkoobchod. My tím nákupem již tolik času neztrácíme, protože jsou nějaké B2B servery, vidíme on-line skladové zásoby stovek velkoobchodů a doby, kdy se obvolávaly velkoobchody, jsou již dávno pryč. Můžeme si tak snadno seřadit dostupnou pneumatiku a cenovku. Dost často tu rozhoduje rychlost. Petr má tu výhodu, že Prahu zaveze tentýž den, a to je přesně ten případ, kdy ho využíváme. Ale část jde i z jiných velkoobchodů, kde zase hraje roli cena. Zaměřit se jen na jediný velkoobchod už dnes nedává smysl, stejně jako nemá smysl, aby s tím kluci ztráceli příliš mnoho času.

PP: Co nás trápí, je, že není jednotná evropská cena. Ale je to stejné jako s jakýmkoli jiným zbožím. Dají se tím ušetřit peníze, ale je třeba, aby s tím obchodník netrávil moc času, aby do toho třeba kvůli desetikoruně nekoukal o hodinu déle. Pneumatika je zaměnitelná komodita, můžete ji koupit stejně v Praze, v Holandsku, v Německu, všechny jsou úplně stejné. Jde o to – když na to kliknete – aby vám ta pneumatika za půlden nebo den přijela, mohl jste se na to spolehnout a nic dál neřešit. Aby vám odvezli podle potřeby ojeté pneumatiky a tak dále. Pokud nakupujete v zahraničí, musíte se přihlásit ke zpětnému odběru, platit za ojeté pneumatiky, řešit další administrativní starosti. Pak je otázka, jestli to všechno chcete podstupovat.

Už jsme se dotkli problematiky strojů a vybavení dílny. Jaké zkušenosti jste v tomto směru nasbírali?

JP: Na strojích nechci vůbec šetřit. Teď zařizujeme novou dílnu, jsem ve svém, chceme to dělat pořádně a máme to nadlouho. Proto jsme si ochotni připlatit. Budeme kupovat dražší stroje a vyvažovačky, pravděpodobně i nějaký automat, ale zase nechceme vyhazovat peníze za každou cenu. Dělají na tom lidé a já musím brát v úvahu i jejich názor. Ti kluci jsou součástí firmy a pokud přijde a řekne, že tohle je drahé a nepřinese tu přidanou hodnotu, za kterou zaplatíme, musím to nutně brát v potaz.

PP: Potřebujeme stroje, které jsou trvanlivé, rychlé a zároveň mají perfektní servis. Když se to rozbije a technik přijede za měsíc, tak to pro nás nemá vůbec žádný efekt.

Jak řešíte sezónnost u vás v pneuservisní činnosti a vytížení zaměstnanců? Přemýšlíte případně o dalších nových aktivitách?

JP: Neřeším to každý den, ale v hlavě to nosím neustále. Mimo sezónu jsou měsíce, kdy proděláváme peníze – není jich moc, ale jsou. A kromě toho jsou měsíce, kdy nevyděláváme, prostě jen pokryjeme náklady. Řešením je buď se s tím smířit a říci si, že kluci budou mít aspoň víc volna, nebo hledat tyto doplňkové služby. Ono jich zas tolik není, pokud chcete, aby to zapadlo do konceptu pneuservisu. Přemýšlím, že bychom udělali kompletní renovaci disků. Když mají lidi dvě sady, tak to zase tolik nespěchá, opravy se dají udělat mimo sezónu. Je to prvek na efekt, na co lidé hodně dají.

PP: Důležitý je ten pneu-hotel, je třeba, aby mechanici v mezisezóně kola umyli, vyvážili, kompletně se to připravilo, aby to pak šlo rychleji. Máme lehčí autoservis, jako brzdy, světla, geometrie, klimatizaci, oleje, což děláme po celý rok. Jde o to, abychom ty hluché měsíce v roce nějak využili, ale není jich zas tak moc.

Pokud se bavíme o pneuservisu, těžko můžeme vynechat slovo internet. V čem vám internet pomáhá a jak na vás případně dopadají jeho negativa?

JP: Je to veliký pomocník, náš byznys jednoznačně zlepšil. Webové stránky jsme měli jako jedni z prvních, neustále je doplňujeme a zlepšujeme. Rezervační systém provozujeme určitě víc než deset let, ušetřil nám jedno pracovní místo a naučilo to lidi se objednávat. Internet beru jako výlohu naší společnosti, je to nutnost mít nějaký základní přehled, co děláte a za kolik. Pokud se bavíme o těch negativech, máte asi na mysli nákup on-line s následným vožením pneumatik do pneuservisů. Zpočátku nám to také vadilo, ale jakmile se zvedly ceny práce a lidi to začali akceptovat, přestali jsme to řešit. Máte dva typy zákazníků. Jedni to budou dělat vždycky, a i když jim dáte celou marži, stejně si je koupí jinde. Někdy si říkám, zda jim to ještě za to stojí, někde odchytávat dopravce a pak se s tím někam tahat, ale je to jejich věc. Druzí – a to jsou zákazníci, na které cílíme – respektují marži, považují zisk za přiměřený a za komfort si připlatí.

PP: Bezpochyby objednávky, rezervační systém, B2C objednávkový systém – to jsou všechno dnes již samozřejmé věci, bez kterých si nedokážeme fungování představit. Lidi dnes stále méně komunikují živě, nechtějí zvednout telefon a na něco se ptát. To si radši večer otevřou lahev vína, podívají se na testy, YouTube videa a pak si něco koupí. Zjistili jsme, že všechny ty otázky, které lidi kladou, se stále opakují, tak budeme letos implementovat i nějakého chatbota. Co se týče vlastních dílů, tak v autoservisu to absolutně neakceptujeme. My jako servis odpovídáme za všechno, servisák by musel zkontrolovat, jestli ty destičky skutečně jdou k tomuhle autu atd., prostě se s tím vůbec nezabýváme. Co se týče pneumatik, ty vyměníme, ale například nepřijmeme na uložení, protože kapacita pneu-hotelu je plná. Také nebude mít další výhody, které mají stálí zákazníci. Zákazník si může vybrat servisního partnera, tak i servisní partner si může vybírat své zákazníky. Je potřeba v tom najít nějakou rozumnou mez.

E-shopy přesto hledají kooperaci s pneuservisy. Myslíte si, že se to ujme?

JP: My se rozhodně nechceme touto cestou vydávat. Máme svůj prodej a když si zákazník nakoupí u nás, postaráme se o něj trochu lépe než o ty ostatní. Nenajde na účtence položky jako ventilky, obaly na pneumatiky, mytí… Na druhé straně jej neodmítneme. Pokud se u nás zákazník objedná na servis, my ani nevíme, jaké pneumatiky nazujeme. Ano, stává se, že si je přiveze v kufru, ale my to neřešíme. Velmi často se stává, že tam ta pneumatika nemá co dělat – když je to menší problém, upozorníme na to, ale rozhodnutí necháme na něm. Neděláme to tak, že bezmyšlenkovitě nasadíme, co přiveze.

PP: Velký zaběhnutý servis to nedělá, kapacitu obsadí svými zákazníky. Jak to bude v budoucnu, to se uvidí. Ale pokud se podíváte na jiné obory, nikdo nic takového nedělá. Když stavíte dům, vždycky seženete všechno levněji, ale potřebujete někoho, kdo vám tam ty cihly naskládá na sebe, takže v takovém případě bude asi cena astronomická, nehledě na to, že on za to plně ručí, takže ručí i za to, že ty vaše cihly mají nějakou přiměřenou jakost. Nedělají to jiné obory, tak si myslím, že to není třeba dělat u pneuservisu. Pokud je to domácí kutil, nakoupí náhradní díly a tu opravu si spáchá sám v garáži, proč ne, ale aby to vozil sem a my jsme to tu nějak kombinovali, tak to také ne. Dovedeme to obsadit našimi kmenovými zákazníky.

Jste schopni přes pneuservis předávat zákazníkům základní poznatky o pneumatikách? Stojí v době internetu ještě o to?

JP: Mám kladnou zpětnou vazbu z našich recenzí, ale to se spíš týká doplňkových aktivit, přezouvání tolik ne. Lidé oceňují, když jim mechanik vysvětlí, co se stalo, proč se to stalo a jak předejít tomu, aby se to stalo znovu. U přezouvání se občas vyskytne problém s vyvážením, tak lidem vysvětlíme, že je třeba poškozený disk, dá se to řešit teď, později nebo vůbec. A obvykle na takový přístup reagují kladně.

Dá se například ovlivnit, jakou třídu pneumatik si lidé koupí na své auto?

PP: Většinou se s lidmi pracovat dá. Při výběru pneumatik platí určité zákonitosti, ale každé pravidlo má své výjimky. Lidé s novým autem nemají problém koupit prémiovou značku. Lidé s lehce ojetým, zánovním autem již většinou sáhnou po střední třídě. A kluk s deset let starým BMW X5 koupí v drtivé většině čínské pneumatiky. Deset tisíc nám nechá, ale třeba čtyřicet tisíc prostě ne. Ale jsou výjimky. Přijede pán s desetiletou dacií a koupí drahé prémiové pneu. Pánbůh má prostě všelijakou čeládku. (smích).

JP: To je zajímavé rozškatulkování, ale určitě pravdivé. Pamatuji si na jednoho zákazníka, který si na opravdu staré auto koupil ty nejlepší micheliny, které se koupit daly. Zaplatil za to ohromné peníze a při tom zdvojnásobil hodnotu svého vozu. Zakrátko píchnul a i když jsme mu pneumatiku opravili, doslova brečel, že má tak krásné nové kolo už opravované.

PP: Mám dojem, že lidi se trochu přestali bát levných pneumatik. Prémiový segment ztrácí ročně v Evropě 5 % a i když ti manažeři tvrdí opak, nic s tím neudělají. Ale je to napříč celým trhem. Dřív vám přišel řemeslník a měl všechno nářadí v Boschi, dnes má místo toho akumulační vrtačku Parkside z Lidlu. Dřív za ní dal deset tisíc, teď to pořídí za tisícovku. Když se mu to vysype, obratem mu to vymění. Na to neexistuje argument. Ti prémioví výrobci ten třetí svět vyučili, vyškolili, dodali inženýry a mysleli si, že na nás budou dělat za tři dolary denně, aby to tu draho prodávali. Oni to ale začali dělat sami. Jak s tím teď dál, toť otázka.

Jak tedy vidíte nejbližší ekonomickou budoucnost pneuservisního oboru?

PP: Stačí si přepočítat ekonomiku servisu, kolik je průměrná mzda a kolik hodin pracovního dne je efektivních. Když počítáte 70 %, vychází vám, že vás člověk stojí 600 korun na hodinu, i když nic nedělá. Služba je drahá a drahá bude. Někdy mi ty ceny přijdou samotnému moc vysoké a skoro bych se za ně styděl. Ale pak přijdu do hospody a vidím, kolik to jídlo stálo před pěti lety a kolik dnes.

JP: My jsme dřív s ceníkem hýbali jednou za několik let, dnes je to zdražování každoroční. Ale ve srovnání s autorizovanými servisy jsme stále levní. A přitom u mě nedostanou horší službu.

PP: Zákazník může přezout na vesnici v šedé ekonomice za pár set korun, gumy si uskladnit na chatě a pak to má za super cenu. Potom to může udělat tady u nás a nakonec zajet do autorizovaného servisu BMW nebo Mercedesu, kde přezutí s úschovou stojí 12–13 tisíc. My to stále děláme za čtvrtinu.

JP: Ano, máme stále vůli. My máme stále asi 60 % firemních zákazníků. Dříve, když nějaká firma projevila zájem, hned si řekla o slevu. A také ji dostala. Dnes řeknu, my vás uskladníme, ale to je celé.

Děkujeme za rozhovor.

Celoroční pneu: velké téma

Na něco jsme zapomněli? Jistě, témat by bylo mnohem víc a jistě přijdou ke slovu u jiných rozhovorů tohoto typu, které budeme v budoucnu dělat. Alespoň jedna závěrečná otázka kromě těch plánovaných měla jasné znění: celoroční pneumatiky.

„Je to velké téma. Prodeje rostou, sleduji to a nelze to pominout. Zezačátku jsme se to snažili zákazníkům vymlouvat, ale dnes víme, že některé pneumatiky jsou svými vlastnostmi opravdu podobné těm sezónním,“ míní Jan Pavlík. „Pokud má rodina dvě auta, paní jezdí převážně kolem komína a táta má větší auto, které přezouvá, pak to dává smysl a nelze to než doporučit.“ Současně dodává, že lidem doporučují kupovat dražší univerzální pneumatiky, protože jsou zde rozdíly v kvalitě markantnější než u sezónních pneumatik. „Pokud budou univerzály přibývat rychleji než vozový park, může se stát, že se třeba u flotil dostaneme na 50 %, a pak by to s tím trhem mohlo opravdu zamávat. Mohlo by nás to donutit zamyslet se, co budeme dělat jinak. Každopádně lidem říkáme, že pokud obují celoroční pneumatiky, neznamená to, že je roky neuvidíme. Kontrolu je třeba dělat každoročně a výhodou zde je, že se může dělat mimo hlavní sezónu. Plánujeme zde dynamický ceník, který přivede lidi do servisu v mezisezóně, a tím pádem částečně vyřešíme problém těch hluchých měsíců,“ dodává Pavlík.

„Já bych se toho nebál,“ navazuje Petr Procházka. „Jezdí na nich spousta aut, co dříve jezdila na zimních. Stane se to, že se přestanou prodávat levné letní pneumatiky, ty budou jen zimní a celoroční. Ale například u rozvozových dodávek, které neopustí hranice města, je to naprosto v pořádku. Nová pneumatika má osm milimetrů a když se sjede na polovinu, tak je před zimou vyhodí a koupí nové, takže se ta univerzální pneumatika ani neojezdí. My o nic nepřijdeme. Navíc je tu ten známý fakt, že máme v okolí samé hory nebo kopce, na rozdíl třeba od Polska nebo Německa, kde dávají celoroční pneumatiky úplně jiný smysl.“