Opravy pneumatik v minulosti

V předcházejících číslech Pneu revue bylo uvedeno několik článků o opravách pneumatik - plášťů. Většinou byly děleny podle typu vozidel, na které byly pláště určeny – osobní, nákladní, zemědělské a průmyslové. Nebo podle typu opravného materiálu,...

V předcházejících číslech Pneu revue bylo uvedeno několik článků o opravách pneumatik - plášťů. Většinou byly děleny podle typu vozidel, na které byly pláště určeny – osobní, nákladní, zemědělské a průmyslové. Nebo podle typu opravného materiálu, popř. rychlosti uvedení pláště do opětovného provozu. Na opravy nouzové, sloužící na dojetí do odborného servisu, a trvalé, prakticky trvající až do konce životnosti pláště. Většina článků se zabývala materiálovými variantami a technologickými postupy, používaných v pneuservisech, popř. v protektorovnách, kde se opravy mohou v současnosti provádět. V tomto článku se pokusíme zapátrat v dřívějším období a doplnit informace k opravám plášťů, jak byly prováděny v minulosti.

Svým způsobem se jedná o zajímavosti sahající až do období zvýšeného provozu vozidel na pneumatikách. Samozřejmě pláště musely být nejdříve vyrobeny a poté se někdo začal zabývat, jak se zachovat v případě jejich poškození. S těmito úvahami se nabízí logická myšlenka, že jak se vyvíjela konstrukce plášťů, tak se vyvíjely také jejich opravy. Především opravné materiály a s nimi spojené technologické postupy jejich zpracování, popř. strojní vybavení. Pro pořádek ještě doplníme časové období, a to návrat do třicátých let dvacátého století, ze kterých pochází první útržky informací, pocházející z našich končin, ale i z jiných evropských zemí. V uvedeném období se totiž výrazně zvýšil provoz osobních a nákladních vozidel, tudíž se zvýšila poptávka po nových pláštích a také po jejich opravách. Začaly tak hojně vznikat i dílny na opravy a protektorování plášťů. Vyřešit problém s opravou poškozeného pláště, znamenalo v prvé řadě vyřešit problém s opravným materiálem.

První opravné materiály
Ještě než vznikly průmyslově vyráběné speciální opravné vložky, využívali staří gumaři staré pláště, ze kterých si opravné vložky vyráběli. Jednalo se o pláště do dalšího provozu nepoužitelné, většinou popraskané nebo projeté. Pro úplnost ještě doplníme informaci, že v daném období existovaly pouze pláště diagonální konstrukce s bavlněnou kostrou, která byla mnohovrstevnatá. Počet bavlněných vrstev odpovídal číslu vedle nápisu Ply Rating. Proříznutí silné kostry bylo opravdu namáhavé a především fáze odříznutí starého běhounu byla náročná. V prvopočátcích se opravné vložky vyráběly ručně, později se na odříznutí starého běhounu používaly stroje. Na ruční zpracování měli staří gumaři nachystané nože ostré doslova jako břitvy. Pro snadnější klouzání nože po pryži si ho ještě namáčeli ve vodě. Ti nejzkušenější a nejzručnější dokázali běhoun dvacetipalcového pláště ručním způsobem seříznout na pět pootočení. Poté prořízli bočnice nad patním lanem a obě je odstranili, takže po příčném přeříznutí vznikl pogumovaný pás protkaný bavlněným kostrou. Z takového pásu se potom odřezávaly jednotlivé kusy, ze kterých se vyráběly opravné vložky. Vzhledem k tomu, že vložky byly vyrobeny ze starého pláště, jehož základem byla kostra – karkas, byl také tak odvozen jejich název – karkasové vložky. Zbytek pásu se smotal do role, ve které se skladoval. Ze současného pohledu se staří gumař chovali vlastně ekologicky a ekonomicky, jelikož znovu použili a zužitkovali poměrně velkou část starého pláště.


Celý článek si přečtěte v Pneu revue č. 1/11